2 560 schodů

Dnes ráno, ještě vleže v posteli, jsem se zaposlouchal do šumění deště za oknem. Zaradoval jsem se, protože se mi moc běhat nechtělo, a nyní jsem měl dobrou výmluvu: přece nejsem blázen, abych běhal v dešti. (I když už jsem v dešti párkrát běžel a je to docela příjemné.) Zato jsem zatoužil vyzkoušet náhradní možnost – běhání po schodech.

Pro každého, kdy bydlí v paneláku, je chůze po schodech skvělá příležitost k přirozenému pohybu. I když, co si budeme povídat: málokdo jí využije. Snad jedině, když nejede výtah. My ze druhého patra to máme snadné, chodíme pěšky ze zásady. Ale chápu, že při běžném denním provozu by se mi taky nechtělo chodit do šestého patra několikrát denně.

Proto jsem se rozhodl, že vyzkouším, jak je to s běháním po schodech. Od sklepa až do sedmého patra. Taky jsem byl zvědavý, kolikrát si celý ten okruh zopakuji. Tipoval jsem tak dvacet až třicet koleček. Realita však byla úplně jiná!

Vybíhal jsem ve čtvrt na sedm, to je v domě ještě docela klid, většina lidí spí nebo se chystá do práce. Stanovil jsem si dvě pravidla: vyběhnout všechny schody a nepřidržovat se zábradlí. To znamená dotknout se cestou nahoru i dolů každého schodu – žádné vybíhání a sbíhání po dvou či třech schodech. Při první cestě nahoru jsem si uvědomil, že jsem vlastně nikdy nebyl dál, než v tom našem druhém patře. Zajímavá exkurze po všech patrech paneláku, při které mi v hlavě zněla píseň Richarda Müllera Po schodoch… Nahoru, dolů, nahoru, dolů… A při desáté cestě nahoru jsem si uvědomil, že už toho mám pro dnešek plný zuby. Napoprvé toho bylo dost!

Za dvacet minut jsem vyběhl desetkrát panelák nahoru a dolů, celkem 2 560 schodů. A dva dny jsem se z toho ještě vzpamatovával. Nohy zkrátka dostaly zabrat takovým zvláštním způsobem, že jsem následující dny nemohl pořádně chodit. Rozhodl jsem se, že tuto netradiční disciplínu ještě probádám a rozhodně ji zařadím do tréninkového plánu. Nejen když bude pršet.