Doba krizová

Pamatujete si ještě nějakou dobu, která by nebyla provázena nějakou krizí? Kam až moje paměť sahá, pořád se na nás vrhá nějaká krize. Když to není krize hypoteční, tak je to krize uprchlická. Sotva poleví krize koronavirová, nastupuje krize energetická. Asi nám nezbývá nic jiného, než si na to zvyknout a spoléhat se sami na sebe, že každou z těch krizí nějak zvládneme. Buď sami nebo s pomocí státu. Otázka je, jestli stát není právě ten element, který ty krize způsobuje, který je vyhlašuje a řídí jejich průběh. Stát se v každé krizi stává zastáncem práv ubohých občanů a s pomocí peněz, která nemá a musí si je za dost nevýhodných podmínek půjčit, zajistí vše, co je potřeba: roušky, vakcíny, policejní a vojenskou ochranu, kompenzace, levné energie…

Čím více se budeme spoléhat sami na sebe a svoje schopnosti, tím méně problémů přeneseme na stát = na naše děti. Vždyť dobře víme, že každý dluh je nutno někdy zaplatit. A stát nedělá nic jiného, než to, že výhody konzumuje hned a platby odkládá na potom. A pokud se dluhy táhnou dlouho do budoucnosti, je jasné, že tuto zátěž ponesou naše děti. Stát nám zajistí dnešní prosperitu a dobrou životní úroveň za budoucí peníze našich dětí. Jakoby nestačilo už to, že tyhle děti budou setskrarmentsky těžko vydělávat na naše důchody (budou-li vůbec nějaké) – ještě na ně naložíme splátky dluhů z kompenzací, zastropování a dalších ekonomických experimentů.

Asi není žádným tajemstvím, že náklady na obsluhu státního dluhu dosahují momentálně výše kolem 60 miliard korun ročně! Přitom to tajemné slovní spojení „obsluha státního dluhu“ není nic jiného než roční úroky. To je dost, ne? Dokážete si představit, co všechno se dá pořídit za 60 miliard korun?

A vsadím se, že za rohem už na nás čeká nějaká další krize. To jsem zvědav, jaká krize to bude tentokrát. Přitom už Tomáš Baťa řekl: Neexistuje žádná krize hospodářská. Je to jen jiné jméno pro mravní bídu.

Tož tak…