„Máš s sebou boty?“

Pamatuji si ten den úplně přesně: 9. června 2018. Začal jsem běhat. Do té doby jsem o tom jenom přemýšlel.  A mluvil. Nejčastěji u piva. To se dobře mluví. A to jsem takhle mluvil o běhání u mých kamarádů (večer u piva, jak jinak) a Lica (která v té době už měla slušně naběháno) se mě zeptala: „Máš s sebou boty? Zítra můžeš jít běhat se mnou…“ A tak jsem to ráno poprvé ve svém životě šel běhat.

Doslova jsem „šel běhat“, protože jinak by se ani tenhle první pokus nedal nazvat. Trasu dlouhou asi pět a půl kilometru jsme zvládli asi za hodinu, spíš jsme jen tak rychleji šli, občas popoběhli. Ale Lica říkala, že takhle je to v pořádku, že to nemám zpočátku přehánět, aby mě to neodradilo. Je fakt, že v kopcovitém terénu Křivoklátska to i tak byl slušný výkon. Bylo mi čtyřicet osm let a začal jsem běhat. A od té doby už jsem nepřestal.

Do té doby jsem takhle pravidelně neprovozoval žádný sport, hodně času jsem trávil u počítače, často jsem seděl dlouhé hodiny za volantem při pracovních cestách. Občas mě „chytly záda“ a prožil jsem pár dní plných bolestí a na injekcích. Normálka. Pořád jsem si říkal, že bych měl cvičit nebo něco dělat. Ale nic jsem nedělal. Až do devátého června dva tisíce osmnáct. Ten den se mi změnil život. Z běhání se stala moje životní vášeň a radost.

To léto jsem našel novou radost z pohybu, běhal jsem všude, kde se dalo. Po městě, v přírodě, vymýšlel jsem si různé zajímavé okruhy a trasy. Objevil jsem mnoho zajímavých míst v okolí a všiml si, kolik lidí taky běhá. Běhal jsem (a dodneška běhám) brzy ráno, kdy je ještě všude klid, v létě není takové horko. Nejraději vyrážím ráno kolem půl šesté. V zimě vybíhám samozřejmě ještě za tmy. Než jsem od Ježíška dostal speciální běžeckou čepici, udělal jsem si z čelovky a červené blikačky na kolo takovou svítící soupravu. Vepředu bílé led světlo z čelovky, vzadu červená blikačka, na pravou ruku a nohu si navlékám reflexní pásky.

Na ranním běhání mám taky rád, že je to čas strávený sám se sebou, vybírám si stále stejné trasy, nad nimiž nemusím moc uvažovat a můžu si tak promýšlet všechno možné. Jak tak běžím, myšlenky přicházejí, tříbí se, řadí se a někdy je mezi nimi zajímavý nápad. Je to vlastně taková meditace. Stále stejný pohyb, rytmický dech a čistá hlava. Hodina času sám se sebou. Navíc mám radost z doby, kdy většina lidí ještě spí a já už takhle po ránu pěkně běžím kilometr za kilometrem. Když doběhnu domů, děti zrovna vstávají, dám si sprchu a snídani. Je to skvělý začátek dne. Vždycky si říkám: i kdybych dnes už neudělal vůbec nic, tak těchhle ranních jedenáct kiláků mě naplní radostí a dobrým pocitem na celý zbytek dne.

Začínal jsem velmi zvolna, myslím, že jsem běhal asi čtyři kilometry. Půlku jsem šel a půlku běžel. Takže rychlost nic moc a vzdálenost taky k pousmání. Kolikrát se mi nechtělo, ale když už jsem se oblékl a obul, přece jen jsem vyběhl. Pak jsem za to byl rád. A byl jsem na sebe hrdý. (Někde jsem četl, že začít má člověk klidně třeba tak, že si jen obuje běžecké boty a projde se kolem baráku. Už to je pokrok oproti době, kdy nedělal vůbec nic.) Pak jsem postupně prodlužoval trasy a více běhal a méně chodil. V to léto byla moje oblíbená trasa už něco kolem dvanácti kilometrů. Taky je pravda, že po doběhnutí jsem byl úplně vyřízenej a kolikrát jsem si po snídani šel lehnout a usnul jsem jak mimino. Bolely mě nohy, záda, říkal jsem si, jestli to mám zapotřebí. Ale už jsem věděl, že toho jen tak nenechám.

A jak se postupně a pomalinku zlepšovala moje kondice, začal jsem si běhání taky víc užívat, začal jsem si víc všímat mé techniky běhu, rytmu dechu a rychlosti. Upravoval jsem si délku a frekvenci kroků. Pozoroval jsem jiné běžce a přemýšlel o jejich stylu a technice. A začal jsem si taky dávat různé cíle týkající se vzdálenosti nebo tempa.

Nyní (v roce 2020, v  mých skoro padesáti letech) běhám každý druhý den jedenáct kilometrů, mám svoji oblíbenou trasu přes zahrádkářskou kolonii na Cínové hoře a mezi poli k rozcestí u Cítonic a zpátky. Ráno tudy skoro nikdo nechodí a nejezdí, občas potkám srnky, zajíce nebo bažanty. Rychlost se snažím pomalu zvyšovat, teď mám kolem 10 km/ hod. A nedávno jsem si splnil svoji osobní výzvu, kdy jsem ráno uběhl dvacet kilometrů. Já vím, že to není žádný obrovský sportovní výkon, ale před dvěma lety jsem neuběhl kilometry ani dva…

A začalo to tak nenápadně. Když se mě tehdy Lica zeptala: Máš s sebou boty?