Večeře v divočině

Vařit v přírodě je bezva dobrodrůžo. Má to taky velkou výhodu, páč nemusíme tolik hledět na pořádek a uklízení nám zabere pár minut. S výběrem jídel se nezdržujeme, děti mají samy dost fantazie na vymýšlení zajímavých receptů a nebojí se neuvěřitelných kombinací. A kromě toho lze do pokrmů přidat cokoliv, co najdeme v přírodě k snědku, hlavně oblíbené bylinky. A co bylo nakonec naším největším dobrodružstvím?

Základem skladu surovin byla tentokrát strouhanka, mouka, vejce, voda, sůl a cukr. S sebou jsme si vzali také misky na míchání směsi, nějaké to kuchyňské nářadíčko (vidličky, lžíce, prkénko…) a hlavně starou (málem už vyhozenou !!!!) pánev.

Vařili jsme na našem oblíbeném ohništi. Podstatnou částí přípravy byl samozřejmě také sběr dříví na oheň (to jsem tentokrát zajišťoval výjimečně já, aby se děti mohly věnovat vaření). Oba kuchařské týmy vymýšlely a míchaly různé ingredience, spousta strouhanky a mouky skončila na zemi (pro radost drobného hmyzu). Po chvíli se tak nějak samovolně vynořily tři jedinečné recepty a dva způsoby přípravy: Toník s Bětuškou připravili směs na dva druhy placek – slané a sladké pro pečení na pánvi, zatímco Bertík usilovně pracoval na placičkách se salámem, které se měly péct v alobalu v popelu.

A to už byla ta správná chvíle pro zažehnutí ohně, rozpálení pánve a pečení a smažení. Tady jsem hodně pomáhal já, hlavně z bezpečnostních důvodů, ale i tak došlo k několika mírným spáleninkám. Nejprve jsme smažili placky na pánvi, průběžně jsme ochutnávali (byly výborné) a poté, co se nám začal tvořit pěkně žhavý popel, zahrabali jsme do něj připravené alobalové bochánky.

Mezitím se začalo smrákat, což děti inspirovalo k různým hrám se žhavými větvičkami z ohniště, zapalovaly si svoje soukromá ohnišťátka okolo hlavního ohniště a už jsme jen čekali, až se pořádně propečou placky v alobalu. Když jsme vytáhli z popela první vzorek k ochutnávce, ukázalo se, že chuťově jsou placky skvělé, ale bohužel větší část těsta zůstávala přilepena na vnitřní části alobalu. Tak jsme se do nich postupně pustili a hezky jsme si pochutnali – dokonce jsme od každé dobroty přivezli domů mamince vzorky na ochutnání.

Největší výzvou ovšem bylo všechno po sobě uklidit a nic nezapomenout – to vše za svitu baterky. Jak si asi dokážete představit, lžíce, misky, pánev, sekyrka a další maličkosti se nám při té přípravě rozutekly do všech stran. A to, co za světla vypadá jako celkem snadná záležitost, stává se s nastupujícím večerem úkolem pro zdatné jedince.

Nakonec jsme všechno zvládli skvěle, domů přijeli za tmy, navečeření a špinaví. Už se těším na další vaření v přírodě!